Soluň ležící na pobřeží Egejského moře je hvězdou severního Řecka. Pojďte se se mnou podívat, co všechno nabízí, a možná se do ní také zamilujete. Když jsem vyšel ze dveří soluňského letiště, ucítil jsem obrovskou vlnu tepla. Jen to, že jsem v Řecku , mi vykouzlilo úsměv na rtech. Byl jsem tu jen párkrát, ale pokaždé odjíždím naprosto zrelaxovaný a spokojený. Pokud budete respektovat místní způsob života, nebudou na vás pohlížet jako na turisty, ale budou vás brát jako své hosty.
Město opředené historickými konflikty
Bílá věž je pozůstatkem Byzantské říše – Shutterstock
Soluň vám nebude připadat jako typické řecké město. A co si budeme povídat, před sto lety ani nebyla. V roce 1890 zde žilo pouze 13,5 % Řeků. Židé tvořili 46,5 % a muslimové, většinou tureckého původu, 22 % obyvatel. Těsně před první světovou válkou tvořili Řekové v Soluni pouhou čtvrtinu populace. Se svými širokými ulicemi a otevřenými náměstími je podobnější spíše Budapešti než hlučným Aténám . Až později mě napadlo, že to bude odkaz židovského obyvatelstva. Nacisté Židy ve městě sice vyhladili, ale jejich přítomnost je stále velmi citelná. Je naprosto zřejmé, že Soluň byla kdysi velmi multikulturním městem. Stopy Osmanské a Byzantské říše najdete na spoustě míst. Balkánské a po nich následující dvě světové války však toto místo zdevastovaly. Když během krutého balkánského konfliktu, který byl takovou přípravou na první světovou válku, získalo Soluň nečekaně Řecko, odešli z něj Bulhaři a tisíce muslimů. Během válek na počátku dvacátého století bylo město zahlceno desítkami tisíc řeckých uprchlíků z Anatolie. V roce 1917 město, které už tak bylo na pokraji sil, zpustošil velký požár. Poté přišla v letech 1919–22 katastrofa v podobě řecko-turecké války, kdy Řecko za podpory Velké Británie dobylo rozsáhlé oblasti Anatolie. Turci, povzbuzeni Atatürkem, si to nenechali líbit a znovu zaútočili. Smyrna byla vymazána z mapy, zabetonována a stal se z ní İzmir (v češtině se stále jmenuje Smyrna), zatímco z polyglotní Soluně se stala řecká Soluň.
Dnešní půvab Soluňě
Pohled na Aristotelovo náměstí v centru města – Shutterstock Přes svou starodávnou minulost působí Soluň velmi mladě. Je to univerzitní město a máte z něj pocit, že minulost naučila jeho obyvatele žít naplno. Řekové jsou sentimentální, vstřícní a milují večírky a Soluň nabízí řeckou atmosféru plnou skvělých barů a sexy jídla. Vyzařuje z ní optimismus a nezdolný duch, který je vlastní všem velkým přístavním městům
. Všechny cesty vedou k moři, kde můžete popíjet ouzo, jíst čerstvé kalamáry a cítit tu absolutní spokojenost, kterou přináší pohled na nekonečnou vodní plochu. K tomu všemu přidejte bohatý umělecký a společenský život a těžko budete hledat lepší evropskou
destinaci, kam se za pár hodin dostanete na palubě nízkonákladovek.
Rychlý, ale vynikající oběd
Gyros, šťavnaté grilované maso s různými přílohami, je typickým řeckým rychlým občerstvením – Shutterstock První jídlo si dávám v legendární soluňské restauraci Devido
, kde se pulty prohýbají pod grilovaným masem, saláty a tzatziki. Tohle je rychlé občerstvení v té nejlepší podobě. I porce tu mají velké. Ve městě najdete tři restaurace Devido: na Nik. Plastira, na 25is Martiou na jihu města a na Karaoli ke Dimitriou na severu. Pojmy gyros a souvlaki jsou často spojovány s levným a mastným fastfoodovým zpracováním doner kebabu, které je běžně dostupné v zemích dále na západ. Gyros a souvlaki jsou ve skutečnosti mistrovská díla z marinovaného a na dřevěném uhlí grilovaného vepřového, kuřecího a jehněčího masa, lahodné saláty zdobené nadrobenou fetou, kouřové lilkové dipy a samozřejmě porce hranolek. Jsou součástí národní identity stejně jako Akropole
, brandy a boty s bambulkami na špičkách.
Městská galerie umění
Ve vile Bianca sídlí od roku 2013 Městská galerie umění – Pappasadrian, CC BY-SA 4.0
, via Wikimedia Commons Po obědě navštěvuji Městskou galerii umění, která je krásnou ukázkou eklektické architektury na jihu města, s tragickou historií. Na počátku 20. století ji nechal postavit italsko-židovský průmyslník Dino Fernandez Diaz. Vila přešla na jeho dceru Alinu, která se proti vůli rodiny provdala za svého křesťanského milence z nižší vrstvy. Byl to příklad toho, jak láska překonala zavedené konvence, než Evropu
opět ovládlo šílenství a krutost. Když nacisté v roce 1941 obsadili Soluň, majetek zkonfiskovali. Alinina rodina uprchla do Itálie
, kde byla zavražděna vojáky SS, ale Alina a její manžel válku přežili. Samotná vila nepůsobí smutným dojmem. Naopak je až podivně optimistická. Skrz obrovská okna do ní ze všech stran proudí světlo a zdobí ji umělecká díla, která chtěli nacističtí trýznitelé její rodiny zničit. Nemůžete se zbavit pocitu, že Alina by byla na nové poslání svého domova hrdá. V den mé návštěvy byla v galerii moderní a veselé vily vystavena díla řeckých Australanů
.
Luxusní ubytování
Útulná a velmi elegantní restaurace Chan v hotelu The Met je skvělým místem, kam zajít na večeři předtím, než vyrazíte na večírek – The Met Hotel Rezervoval jsem si pokoj v hotelu The Met
u přístavu, jehož interiér je zahalen do tmavého dřeva a hnědého sametu. Je to nestoudně módní hotel, který uprostřed soluňské nadčasovosti působí trochu nepatřičně. Má však útulnou, pohodovou a relaxační atmosféru a je příjemným místem na podvečerní drink, než vyrazíte na párty. Nejlepší na hotelu je jeho restaurace Chan, která připravuje asijskou a řeckou fusion kuchyni. Je to mnohem harmoničtější směs stylů a ingrediencí, než byste čekali. Restaurace je velmi tmavá, což ocení hlavně ti, kdo nejsou tak úplně v kondici. Ale pro ty, kdo jako já trpí šeroslepostí a hrozí jim, že narazí obličejem do partnerovy čokoládové bomby se zlatým prachem, to zas taková pecka není. Všechno je tam tak smyslně
černé, že jen čekáte, kdy uvidíte Batmana s Catwoman nad romantickou večeří. V tomto hotelu s bazénem a barem na střeše, odkud je úžasný výhled
na město a na moře až k hoře Olymp, peníze rozhodně nejsou překážkou a stále zde vládne hédonismus. Určitě není pro každého, ale pokud můžete ušetřit jinde
, vyplatí se utratit trochu víc za pobyt v hotelu, který vyzařuje pohodlí a výjimečnost tak jako tento.
Ve víru velkoměsta
Klubová scéna v Soluni je živá, přátelská a bezpečná – Shutterstock Večer jsem se ocitl v nejznámějším soluňském gay
baru s chytrým (nebo dost drsným) názvem Enola
, což je pozpátku „alone“ neboli „sám“. Je to milé a příjemné místo, kde si užijete spoustu zábavy a zapomenete na všechny své problémy. Zatímco rozliční dobře oblečení lidé tančí a popíjejí v tom nejveselejším a nejbezstarostnějším prostředí, jaké jen může být, všímám si neuvěřitelné věci, kterou si nedokážu představit v žádném jiném velkém evropském městě
. Na baru vedle mě leží asi sedm peněženek a pět telefonů. Jejich majitelé si je tam položili a odešli se bavit na taneční parket. Kdokoli by je mohl sebrat a utéct. Nesmíme však zapomínat, že v této zemi nikdo neokrádá své sousedy.
Putování za příběhy
Byzantské hradby starého města v Soluni zažily bouřlivé časy – Shutterstock Druhý den se vydávám na prohlídku starého města, které se nachází v kopcích nad městem. Procházíme podél městských hradeb, které zažily jednu invazi za druhou, ale nyní zasněně a mírumilovně shlížejí na zátoku třpytící se v nedělním ranním slunci. Právě sem dorazili první uprchlíci vyhnaní z Anatolie, kteří se tísnili v domech odcházejících Turků a Bulharů. Je to architektonicky nejucelenější část tohoto často nesourodého města. V Soluni se možná projevuje neochota zachovávat prvky minulosti, která ji vykresluje jako někdejší mezinárodní město nepatřící žádnému národu. V Soluni je spousta graffiti. Některá z nich jsou vtipná jako například nápis „Vyhoď svou babičku do vzduchu“ v párty čtvrti. Ale spousta z nich jen ničí historické budovy, které si to nezaslouží. 
Galeriův oblouk, postavený v roce 299 n. l. – iStock Ptám se své průvodkyně Eliny, zda se mladí lidé ztotožňují s dřívějším životem Soluně. „Mám pocit, že ani tady, ani v Turecku se historie neučí tak, jak se opravdu stala. Je na čase, aby se to změnilo,“ říká. Elina se podílela na kulturních výměnných programech se soluňským sesterským městem Smyrna, které si toho vytrpělo taky dost. Než byla Smyrna srovnána se zemí, bývala nejvýznamnějším řeckým městem na světě, mnohem větším a úspěšnějším než Atény. Spousta soluňského jídla
, kultury a tradicí byla ovlivněna Smyrnou, a naopak. Tato dvě města si vyměnila své nechtěné obyvatele a vymazala společné vzpomínky. Připadá mi to strašně smutné a přál bych si, aby existoval způsob, jak tato ztracená města navštívit. 
Kostel Agia Sofia je na seznamu světového dědictví Unesco – Shutterstock U krásného kostela Agia Sofia, který je inspirován istanbulským chrámem Hagia Sofia, vidíme ruské a bulharské turisty, kteří se přicházejí modlit. Navzdory zkáze toto místo stále dýchá atmosférou starého Balkánu a Byzantské a Osmanské říše. Agia Sofia se během své historie změnila z kostela na mešitu a zase zpět tolikrát, kolikrát se změnila identita Soluně. Každý, kdo kdy Soluň ovládal, si myslel, že patřila pouze jemu, ale toto starobylé město vždycky patřilo a bude patřit samo sobě.
Zamyšlení při odjezdu
Všechny ulice vedou k moři – iStock
V den odjezdu se procházím podél nádherného zálivu, pochutnávám si na mořských plodech a nakládané zelenině a dívám se přes Egejské moře, kde se utopilo nespočet uprchlíků prchajících ze Sýrie, na tureckou pevninu. Jde o další brutální migraci obyvatelstva v této části světa, kterou Soluň zažila už příliš mnohokrát. Večeřím venku v krásné restauraci Rouga , na kterou jsem náhodou narazil. Pochutnávám si na kuřecím mase s lesními houbami, šalvějí a koňakem. Stejně jako všude jinde ve městě je i tady obsluha skvělá. Soluň je zkrátka synonymem pro laskavost, upřímnost a poctivost. Je to město, které sotva znám, ale naprosto jsem si ho zamiloval. Město, do kterého se musím vrátit. Líbil se vám článek? Více inspirací pro cestování najdete na stránce Kiwi.com Stories .
