Obnovování a rekoncepce jsou dvě z velkých slov 21. století. Jak se mohou různé destinace vymezit jako odlišné, a přitom dělat pozitivní změnu?
S nárůstem hromadné turistiky a levného cestování přišlo uvědomění, že potřebujete unikátní prodejní pozici, tedy něco unikátního, co Vás vyčlení z davu. Někdy se může jednat prostě o cynicky vyhlížející zpeněžování místních slavných (jako například Salzburg s Mozartem), ale více a více měst a regionů hledá bod, který by je skutečně odlišil, tedy něco, co by přineslo nejen krátkodobý zájem, ale dlouhodobou udržitelnost a odměny.
Myslet místně
Freiburg v Německu je toho pěkným příkladem. 900 let staré město 220 000 lidí v srdci nádherného Černého lesa. Jeho „Rok nula“ přišel v roce 1975. To byl rok, kdy se v jedné části lesa 30 km od města měla odehrát výstavba jaderné elektrárny. Místní se na to naštvali a kempovali tam, aby výstavbu zastavili. Brzy se k nim přidala směsice jiných lidí včetně farmářů, vinařů, lyžařů, levicových politických aktivistů, studentů, doktorů, přednášejících, a dokonce i policejních důstojníků.
O devět měsíců později byla výstavba oficiálně zrušena, a to byl začátek lásky Freiburgu k alternativnímu myšlení a místně organizovanému aktivismu. Od té doby město získalo spoustu ocenění za své sympatie se zelenými, má dvakrát více kol nežli aut a má několik městských budov, jako například radnici a fotbalový stadion klubu SC Freiburg, které jsou napájeny solární energií a nadbytek energie dodávají do elektrické rozvodné sítě města. Je to také město mladých, které sem přitahuje zdejší svobodné myšlení, vynikající univerzita, a poklidný životní styl.
Další místní iniciativou, která vyvstala z nezbytnosti, je příklad kostarického Mlžného lesa Monteverde.
Kostarika je známa jako jedna z nejlepších ekoturistických destinací naší planety, ale nebývalo tomu tak vždy: 20. století přineslo zničení poloviny lesů té země. Avšak koncem 90. let 20. století se Kostarice lidovým aktivismem a státními intervencemi podařila dramatická záchrana života jejích lesů a stala se zářným příkladem toho, čeho umí dosáhnout ochrana životního prostředí, ekoturistika a kompetentní vedení.
Když však udeřila pandemie COVID-19, kostarický průmysl cestovního ruchu zkolaboval. Pro zemi, která téměř zcela závisela na ekoturistice, bylo uzavření jejích hranic sice nezbytné, ale katastrofální.
„[Přijít o tyto příjmy] má přímý vliv v terénu na naši schopnost patrolovat v lesích a zajistit, aby biodiverzita a ekosystémy byly opravdu chráněny“, říká Lindsay Stallcup, výkonný ředitel Ligy za zachování Monteverde. „Opravdu se ukázalo, jak moc Monteverde závisí zejména na mezinárodních dolarech z ekoturistiky. Provázat svůj osud s ekoturistikou je rozhodně riziko.
Monteverde se rozhodlo, že jediná možnost je dělat vše místně, a společenství na to zareagovalo. Zpočátku prostým žádáním darů, Liga vycítila, že toto je také dokonalý způsob, jak přimět místní společenství k zapojení do něčeho, co tak dlouho hledalo podporu z vnějšku.
Když byly veřejné školy v Kostarice zavřeny z důvodu pandemie, zaměření se přesunulo na vícegenerační přístup zaměřený na rodinu — byly organizovány túry, kdy byly místní rodiny po jedné voděny do lesa, kde zasadily strom a poučili se například o občanském aktivismu a recyklaci. Tyto neobyčejné okolnosti podnítily Ligu, aby přezkoumala, „kdo je naše publikum a jak můžeme mít širší vliv“, říká Stallcup.
Klíčové bylo uvědomit si, že ekoturistika musí zahrnovat skutečné spojení mezi turisty a místními, nejen aby to byly dvě strany, z nichž každá chodí ve vlastní bublině. Je to výhra „dvě za jedno“: místní lidé mají pocit, že jsou více zapojeni do péče o své nádherné okolí, a turisté získají respekt a opravdové pochopení oněch životů a prací, které pokračují ještě dlouho poté, co už z jejich cesty zbývají jen vzpomínky.
Průmysl myšlenek
Jedna věc je měnit takové Vaše okolí, které se k tomu už samo nabízí, ale co mají dělat průmyslové čtvrti, které se chtějí předělat poté, jejichž zlatá doba už odezněla a je pryč?
Pittsburgh strávil prakticky celou svou historii v centru amerického ocelářského průmyslu, avšak koncem 20. století byly pece zavřeny a z města se stal hnijící a rezivějící vrak toho, čím bývalo v minulosti.
V roce 2017 Pittsburgh přijal strategický plán postavení města zpět na nohy. Myšlenkou, na níž založili plán nazvaný „Jeden Pittsburgh“, bylo, že dezolátnost pociťovaná městem, na které Spojené státy americké jakoby zanevřely, by nikdy neměla být pocítěna ani jedním z jeho občanů. Tento agresivní postoj jde do hloubky, přičemž žádný úder není předstíraný; starosta William Peduto napsal: „Naše cesta za nezdolností začíná uznáním naší nedávné minulosti. […] [plná] vrcholků úspěchů a údolí zklamání.“
Brutálně upřímný odhad selhání a úspěchů Pittsburghu by byl klíčový. Byly identifikovány kladné stránky — za jasnou výhru byl považován velmi vytrubovaný přechod na podporu digitálních technologií a začínajících technologických firem — fragmentace napříč sociálními, rasovými, kulturními a ekonomickými zlomovými liniemi však byla jasně identifikována jako příčina budoucí krize v případě, že bude ponechána neřešena. „Ne všichni v Pittsburghu měli z aktuálního vývoje prospěch“ napsal starosta a projekt Jeden Pittsburgh se snaží to řešit.
Ještě extrémnější je příběh Ósaky v Japonsku. Bývá vnímána jako velmi průmyslové město, ale zašla ještě dále než Pittsburgh a rozhodla se předělat se nejen jako město, ale jako značka.
Degradace životního prostředí a ekonomické konjunktury a krize se staly ústředními body usilování o změnu, která by obnášela nové a mocné zásady a strategie řízení, městské plánování a rozvoj, zapojení společenství a zachovávání dědictví.
Vytvoření „značky“ Ósaka mělo za cíl napojit toto město na pojmy jako je kvalita, excelence a péče, a to nejen u fyzických předmětů, které se tam vyrábějí, ale i u méně hmatatelných myšlenek, jako je akademická excelence, sportovní úspěchy a kulturní otevřenost. Až posavad se zdá, že to funguje — alespoň v Japonsku.
Krok zpátky?
Na druhou stranu, co se stane, když se zachovávání a regenerace střetnou? V polovině července 2021 UNESCO oznámilo, že město Liverpool bylo zbaveno svého statutu města Světového dědictví mimo jiné z důvodu, že pracuje na novém stadionu pro fotbalový klub Everton na nábřeží doku Bramley Moore.
Liverpool byl na seznam UNESCO přidán roku 2004 na výraz uznání své role jednoho z center světového obchodu v 18. a 19. století — a jeho průkopnické technologie doků, přepravních systémů a správy přístavů.“ Řeka Mersey v Liverpoolu byla kdysi nejrušnějším přístavem na světě; v letech 1830 až 1930 použilo doky přibližně devět milionů lidí jako přestupní bod na svých cestách pryč z Evropy, aby hledali své štěstí ve spojených státech amerických a v Kanadě. Po desetiletích úpadku byla jejich renovace jakožto historického, kulturního a vzdělávacího středobodu předmětem hrdosti města, takže rozhodnutí UNESCO je ještě více matoucí.
Starosta regionu města Liverpool Steve Rotheram toto rozhodnutí nazval „krok zpět, který nereflektuje realitu v terénu“.
„Města jako Liverpool by neměla být postavena před dvojí volbu mezi uchováním si statusu města dědictví nebo zregenerováním zanedbaných společenství a toho množství pracovních míst, která jsou s tím spojena, a příležitostí, které s tím přicházejí“, dodal.
A skutečně, Everton dělá vše pro ochranu povahy té oblasti, včetně toho, že souhlasil s tím, aby bylo investováno 55 milionů liber do „zachování, obnovování a oslavování hodnot dědictví“ té oblasti v rámci svého stadionového plánu. Projekt byl schválen po dvou veřejných konzultacích, v kterých více než 98 % z celkem více než 40 000 místních lidí podpořilo navrhovanou podobu stadionu a 96 % se postavilo na stranu plánů klubu na historizující prvky na místě.
Změna k lepšímu hned dnes
My jako lidé, jako společenství a jako planeta si nemůžeme dovolit odpočívat a přijímat věci takové, jaké jsou. Změna k lepšímu je možná vždy, a to i přes malicherná rozhodnutí jako ta od UNESCO, která se zdají být spíše špatně posouzenou pomstychtivostí za vměšování se do předem schválené koncepce „dědictví“ nebo „tradice“. A skutečně, co je to dědictví, jestliže ne něco, k čemu by měly budoucí generace vzhlížet zpátky s hrdostí? To neznamená, že musíme nějaké místo zalít do jantaru; jakákoli změna, jakkoli malá, se může odehrát hned dnes.
Chcete další inspirace na cesty? Navštivte Kiwi.com Stories.
