„Proč zrovna Portland?“ Tak tuhle otázku jsem během své cesty slyšel nesčetněkrát. Strávil jsem tu jen pár dní, ale bavilo mě sledovat užaslé pohledy lidí, když zjistili, že nejsem místní. Vždycky jsem jim odpověděl: „A proč ne?“ Byl jsem tu na návštěvě u své kamarádky Maddy a měli jsme naplánovanou spoustu věcí. Taky jsem strávil den v Seattlu, kde jsem kromě další kamarádky navštívil tamní katakomby. O tom jsem se rozepsal v jiném článku .
Jak se (ne)vyrovnat s jet lagem
První věc, se kterou se musíte při takovéhle cestě vyrovnat, je jet lag . Naštěstí jsem měl plán, jak to zvládnout. Cesta to byla opravdu dlouhá. S brzkým vstáváním, cestou na pražské letiště a mezipřistáním v Londýně trvala celkem 22 hodin. Přiletěl jsem kolem půl sedmé večer místního času a Maddy už na mě čekala na letišti. Po krátkém přivítání jsem si hodil věci do svého Airbnb a vyrazili jsme do víru velkoměsta. Měl jsem v plánu zůstat vzhůru do deseti večer, spát 12 hodin a ráno být svěžejší než jarní vánek. Realita byla taková, že jsme šli do baru, kde probíhal pravidelný kvíz. Po pár pivech a zhruba čtyřiadvaceti hodinách bez spánku jsem si potichu a lehce hystericky mumlal odpovědi pod vousy („Fidži“, „bitva v Ardenách“, „Damon Hill“, „1986“). Maddy si dala sendvič a z jejího výrazu bylo vidět, že tohohle nápadu začíná litovat.
Portland
Portlandu se přezdívá Město růží – David Szmidt
Můj plán však relativně vyšel a já se probudil, i když ne úplně svěží, s dobrou náladou. Přesně jak jsem čekal, Maddy měla připravený seznam věcí, které podnikneme. Tak jsme hned vyrazili do Růžové zahrady. Příjemná procházka perfektně zastřiženým parkem byla skvělým začátkem a připomněla mi, proč se Portlandu přezdívá Město růží. 
David se zabydluje v Pittockově sídle – David Szmidt Odtud jsme vyrazili do Pittockova sídla. Nikdy jsem o tomhle místě (dost pochopitelně) neslyšel a zvenku nevypadalo nijak zajímavě. Prostě jen velký dům z počátku 20. století. Ale uvnitř mě čekalo velké překvapení. Dům postavil nakladatel Henry Pittock a dozvíte se v něm nejen příběh rodiny, ale i samotného Portlandu. Pittockovi a jejich vliv, filantropie a dobročinnost jsou spjaty s lety, kdy se Portland ze zapadákova stal největším městem Oregonu
. Každá místnost je důmyslně vyzdobena a opatřena vhodně zvoleným množstvím textu – je ho tam tolik, aby byl uspokojivě informativní, ale zároveň návštěvníky neuspával. Je to vážně skvělý zážitek a tleskám všem, kdo se na tom podíleli. 
McMenamins je sice síť restaurací, ale každá z nich má svou specifickou atmosféru – David Szmidt
Na oběd jsme vyrazili do centra do restaurace McMenamins. Respektive do jedné z mnoha, protože tady na severozápadě jsou úplně všude. Pivovar založený roku 1983 má ve zvyku přebírat neprosperující hospody, hotely, restaurace nebo hudební kluby, které pak fungují pod hlavičkou McMenamins. Každý podnik je vyzdoben s ohledem na historii místa a má skvělé pivo a rozumné ceny. (Ten den jsme obědvali v Zeus Cafe at Crystal Hotel
poblíž místa, kde jsem bydlel. Na pivo jsem zase občas zašel do Barley Mill Pub
.) S plnými břichy (mimochodem jsem zjistil, že miluju volské oko opečené z obou stran) jsme vyrazili do knihkupectví Powell’s City of Books
, které mi naprosto učarovalo. Byl jsem ve svém živlu. Knihy, nové i z druhé ruky, se rozprostíraly ve třech patrech prakticky celého bloku. Člověk nevěděl, kam dřív skočit. Nakonec jsem se rozloučil s myšlenkou, že si něco vyberu, a koupil si tričko Powell’s, které na sobě mělo vlka stojícího na vyštosovaných knihách
. Udělalo mi velkou radost. 
Most St. John’s Bridge – David Szmidt Zpátky jsme se vrátili oklikou přes úžasný most St. John’s Bridge, který jsme si vyfotili z Cathedral parku. Když jsme se dostatečně navzdychali nad jeho krásou, vrátili jsme se domů, abychom mohli druhý den vstát co nejdřív.
Údolí řeky Columbia
Dnes jsme měli v plánu hodně jezdit
a zastavovat se na různých místech, abychom se pokochali výhledy, jídlem a místními zajímavostmi a zjistili něco o rybách. 
Překrásný výhled z Cape Horn – David Szmidt
Ráno bylo krásné počasí. Vyjeli jsme z města a kouř z požárů vysoko v kopcích se rozplynul a odhalil modrou oblohu. (Zjistil jsem, že místní se požárů opravdu báli a skoro o ničem jiném nemluvili. Za normálních okolností by je už dávno uhasil déšť, ale tohle byl další znepokojivý příklad klimatických změn a bezmoci těch, které jejich důsledky postihly.) Snažili jsme se na ten děs nemyslet a vyrazili jsme na severovýchod do státu Washington k vyhlídce Cape Horn. Jakmile se dálnice stočila doleva, otevřel se nám krásný výhled. Zastavili jsme, abychom se tím nádherným pohledem na obrovskou řeku pod námi mohli pokochat. Měl jsem chuť zazpívat si z plných plic něco od Johna Denvera, ale nebyli jsme tam sami. Bál jsem se, že by mě za můj výkon tak maximálně shodili dolů z útesu, tak jsem to radši nepokoušel. Na oběd jsme se zastavili v Stevensonu, klidném městečku na břehu řeky v obci Skamania. Restaurace Clark and Lewie’s
má krásnou dřevěnou zahrádku a bohatý výběr místních piv. Zdálo se, že je mezi místními hodně oblíbená. 
Most bohů – David Szmidt Po obědě jsme pokračovali dál s cílem přejít řeku po ocelovém mostě z roku 1926 s dramatickým názvem „Most bohů“. Pak jsme se vydali zpět na západ podél oregonské strany řeky a po pár kilometrech dojeli k rybí líhni Bonneville Fish Hatchery. Tohle zajímavé místo, které přitahuje hlavně rodiny s dětmi, mě mile překvapilo. Mělo atmosféru padesátých let, bílé dřevěné budovy, zelené trávníky a cedule, které vám nic nezakazovaly, jen naznačovaly, že by určité chování mohlo být lehce nevhodné. Moc se mi tam líbilo, a ještě jsme se dozvěděli spoustu informací o jeseterech. 
Vodopády Multnomah jsou nejoblíbenější přírodní atrakcí v téhle oblasti USA – David Szmidt Po dalších 15 minutách jízdy po dálnici jsme dorazili na parkoviště uprostřed silnice naproti vodopádům Multnomah. Měří 189 metrů a jsou nejnavštěvovanější přírodní zajímavostí v téhle oblasti. My jsme ale měli kliku. Možná proto, že jsme přijeli v říjnu, tam nebylo moc lidí. Mohli jsme se dosyta procházet a fotit a komentovat to, co je v podstatě jenom tekoucí voda. Tahle turistická zastávka je opravdu povedená. Přírodní krásu vodopádů navíc dokresluje kamenný most. Informační tabule byly stručné, ale vzdělávací. A dobrodružnější návštěvníci se mohli vydat po klikaté stezce až na vrchol útesu. My jsme byli méně dobrodružní, takže jsme si vystačili s několika níže položenými vyhlídkami, a pak jsme vyrazili zpátky. První dva dny v Portlandu byly úžasné. Ale prý mě toho čeká mnohem víc. Už se nemůžu dočkat! Klikněte zde
, abyste objevili druhou část Davidova dobrodružství na Oregonské stezce!
