Pokud jste četli první část tohohle příběhu (a pokud ne, s chutí do toho), možná si vzpomenete, že jsem si Portland skvěle užil. Moje kamarádka Maddy mi doposud byla skvělou průvodkyní a ukázala mi památky ve městě i mimo něj, ale zrovna tenhle den musela pracovat.
Setkání s místními
Protože jsem neměl nic konkrétního na práci, přispal jsem si. Po probuzení jsem si četl, najedl se a pak jsem vyrazil ven do deště hledat místo, kde si sednu, dám si pivo a poznám nové lidi. 
Na Hawthorne Boulevard a Belmont Street najdete nejrůznější hospody, bary a restaurace – David Szmidt
Musím říct, že tohle je jedna z věcí, které se mi na Portlandu líbily. Na východ od řeky, od čtvrti Buckman k parku Mt. Tabor Park podél čtvrtí Hawthorn a Belmont, najdete všechno: irské hospody, thajské restaurace, bary, kavárny, indické restaurace, brunchová bistra (včetně úžasného Fried Egg I’m in love
) a spoustu dalších podniků. Ulice, které oddělují obě hlavní třídy, jsou klidné aleje lemované sice výstředními, ale hezkými domy, do kterých bych se bez rozmýšlení nastěhoval. 
Typický dům v centru města – David Szmidt Poté, co jsem několik hodin seděl a klábosil s místními v Barley Mill, jsem se vrátil do svého Airbnb a čekal, až Maddy skončí v práci. Večer jsme se chystali na jam session irské hudby, což byla akce, která mě dost děsila. Folkovou hudbu mám rád, ale většinou jen ty písně o lásce, o zradě a o smrti. Z veselých, skotačivých irských písní se mi dělají osypky. Ale nakonec jsem zjistil, že obavy byly zbytečné. Hospoda T.C. O’Leary’s
byl podnik, který si na nic nehrál. Jeho stejnojmenný majitel Tom je génius, který na čep vybral skvělá piva a sestavil výborný jídelníček z hospodských klasik. Bylo narváno a v jednom rohu si muzikantky ladily nástroje. Asi deset žen (včetně Maddyiny sestry Glynis, která hraje na akordeon) nás několik hodin bavilo, zatímco pivo teklo proudem. Tohle prostě patří k místnímu folklóru.
Pobřeží Tichého oceánu
Haystack Rock se tyčí nad pláží Cannon Beach – David Szmidt Další den jsme zase strávili mimo město, tentokrát u pobřeží Tichého oceánu. Konečně jsem zase viděl moře. Tentokrát jsme si ho užili v městečku Seaside. Po asi 90 minutách jízdy po silnici US-26, která vede překrásnou krajinou, jsme dorazili na rozlehlou rovnou písečnou plochu, kterou lemují nízké duny a promenáda. Šleháni větrem jsme se vydali na procházku k oceánu, do kterého jsem ponořil ruku s pocitem, že by se mělo stát něco neuvěřitelného. Tichý oceán jsem totiž viděl poprvé. A něco neuvěřitelného se opravdu stalo. Neodhadl jsem sílu vln a skončil s promočenými botami. Potřeboval jsem si spravit náladu, tak jsme skočili na oběd do místního podniku Mo’s
. Tam na nás čekaly čerstvé mořské plody, příjemná obsluha a zajímavá směsice hostů. Páry v důchodovém věku, rodiny s dětmi nebo třeba skupinka mladých chlapů, kteří si vyrazili odpočinout k moři. Najedli jsme se, prohlédli si malé akvárium, kde lachtani stříkali vodu na nadšené děti, a vyrazili jsme dál. Naše další zastávka byla pláž Cannon Beach, vzdálená asi deset minut jízdy podél pobřeží. Další příjemné pobřežní letovisko, které bylo na podzim sice ospalejší, ale stále tu bylo podél ulice Hemlock Street několik otevřených barů a kaváren plných spokojeně se tvářících místních obyvatel. Samotná pláž byla krásná, tentokrát lemovaná obrovskými domy. Zjevně šlo o letní sídla lidí, kteří si mohou dovolit jejich údržbu i ve chvíli, kdy je nevyužívají. Mimo sezónu tu totiž můžou řádit velké zimní bouře. Hlavní dominantou pláže je Haystack Rock, vyčnívající hrb z prastarého čediče, který se skvěle vyjímá v nízkém, pozdně odpoledním slunci. Prý se objevuje v několika filmech, ale žádný z nich jsem neviděl.
(S)Portland
Následující den jsem se donutil vstát brzo, protože jsem chtěl zažít zvláštní americký fenomén – sledovat v osm ráno v baru u piva fotbalovou Premier League. S ospalýma očima a za doprovodu častého zívání jsem se dvacet minut ploužil z kopce k místu zvanému Toffee Club. Prozkoumal jsem ho předem na internetu a vypadalo v pohodě. A nebylo jen v pohodě, bylo skvělé. 
Toffee Club, 8:40 ráno – David Szmidt
Pěkný nábytek, nenápadné, ale zajímavé odkazy na fotbalovou historii (konkrétně na Everton) a velké televizory se zvukem rozvedeným do reproduktorů po celém stropě. Díky tomu byl zápas dobře slyšet, ale nebyl rušivý. Taková rovnováha je důležitá a často těžko dosažitelná. Na čepu byla skvělá piva a nabídka snídaní byla excelentní. A víte co? Kdybych tady žil, byla by to moje oblíbená hospoda. I bez fotbalu. Bohužel krátce po mém odjezdu podnik zavřeli. Škoda. Newcastle porazil Tottenham, ale to není důležité. V Premier League žádného koně nemám. Víte, co miluju ještě víc než fotbal v televizi? Fotbal na stadionu. Vlastně jakýkoli sport naživo. Když jsem byl naposledy v USA, byl jsem se podívat na baseballový zápas týmu Atlanta Braves. Lidi, se kterými jsem šel, se ke mně chovali velmi laskavě a na mé hloupé otázky odpovídali s grácií a trpělivostí, takže jsem se opravdu těšil na sledování něčeho, co mám zmáknuté. Na fotbal. 
David na zápase Thorns v dresu Zbrojovky Brno – David Szmidt Tým Portland Timbers už své šance na účast v play-off zmařil, a tak měl tým Thorns z Národní ženské fotbalové ligy hrdost města ve svých rukou. V semifinále play-off hrály se San Diego Wave, tak jsme sehnali lístky a vyrazili do Providence Parku. Trochu jsem v dresu Zbrojovky vyčníval, ale je červený, takže jsem si říkal, že se tam docela hodí. Dobře. Je tu něco, co si nemůžu nechat pro sebe. Nechci nijak shazovat americké fanoušky fotbalu, ale jsou prostě jiní. Nevím, jestli jde o jejich náturu nebo o to, že se až příliš snaží být milí, ale někdy jsou jejich reakce těžko uvěřitelné. Jedna z hráček San Diega dostala žlutou a nějaký chlap za mnou na to zareagoval slovy: „Jejda, zdá se, že jsi dostala žlutou kartu!“ Ten samý chlap, který pár skvělých přihrávek, které dostaly míč z tíživé situace v obraně, odměnil výkřikem: „Hezky pěkně! Tomu říkám fočus!“ Ach jo. Proč prostě nezařvat „jo“? Jasně, řvát z plných plic nadávky na tým soupeře je hnus. To určitě. Ale tahle uhlazená forma fandění mi přijde… divná. Rozhodně to nechci nijak hanit. Líbilo se mi, jak byl zápas inkluzivní. Viděl jsem vlajky LGBTQ+, vlajky s lebkami a zkříženými hnáty i ukrajinské vlaky. Jen mi to přišlo trochu afektované. Kéž by existovalo místo, kde se sejdou jak uvědomělí, komunitu milující fanoušci, tak Ultras a vytvoří nezapomenutelnou atmosféru. Počkat, jedno takové místo existuje. Německo. 
Našlapaný Providence Park – David Szmidt No nic, to by stačilo. Zápas byl boží. Plný stadion Providence Park (skvělé hřiště, na kterém by se klidně mohla hrát Bundesliga) při vítězství Thorns 2:1 po rohovém kopu v 93. minutě, který Wave dostala ven jen tak daleko, aby Crystal Dunn uklidila míč z 25 metrů pod břevno, vybuchl v radostný jásot. Pecka. Thorns nakonec postoupily až do finále, ve kterém porazily Kansas City a staly se šampionkami NWSL. U soutěžení jsme zůstali a s partou Maddyiných kamarádů jsme zašli na večerní hospodský kvíz. Kvízy mám rád, i když se jich oficiálně neúčastním (viz první část), ale tady jsem byl připraven na to, že spousta otázek bude zaměřena na USA. Což je naprosto logické. Pomáhal jsem, jak jsem mohl, a šlo nám to dobře, ale byly chvíle, kdy jsem byl úplně k ničemu. Hlavně když přišla řeč na typická kvízová témata, jako je televize a sport. Mickey Mantle
mi zněl jako nějaká postava od Disneyho. 
Pokud budete v Portlandu, zajděte do excentrické minigolfové hospody Birdie Time Pub – David Szmidt
Poslední den v Portlandu mě čekalo ještě pár zvláštností. Před odjezdem na letiště jsme neměli žádné konkrétní plány a potřebovali jsme zabít pár hodin. Co může být lepšího než minigolf? Ve skladišti? Které je zároveň hospodou? Nic. Strávili jsme několik bizarních hodin v podniku, který kombinoval pivo a patování. Pak jsem se s těžkým srdcem rozloučil s Maddy, která byla během mého spontánního dobrodružství tou naprosto nejúžasnější průvodkyní, a vyrazil jsem.
Postřehy nakonec
Když jsem seděl v baru na letišti, dal jsem se do řeči s barmanem Spencerem. Nejspíš obsloužil už tisíce lidí, ale pořád ho zajímal příběh každého z nich. Brzo se ke mně přidal další cestovatel (shodou okolností taky David), který letěl za kamarády na víkend. Byl nadšený, že si o anglickém fotbalu může popovídat s Angličanem, a jako poděkování mi koupil pár piv. To by bylo z Portlandu
všechno. Bylo to boží. Je to přátelské, umělecké, zábavné, ale ne kýčovité město. Zachovává si industriální atmosféru, hlavně při jízdě podél nádraží a přístavišť na řece nebo v barech a hudebních podnicích. Stereotyp o ultra hipsterském Portlandu není úplně mimo mísu, ale město tuhle svou stránku přijalo za svou a dokáže se jí s radostí a bez náznaku cynismu smát. Určitě se tam vrátím. 
Kousek Brna v Portlandu – David Szmidt Líbil se vám článek? Další inspiraci můžete načerpat na stránce Kiwi.com Stories
.
