Velké americké dobrodružství: Příběh velkolepé cesty napříč USA

Inspirace

Autorem je

Autorem je |

Vzhledem k tomu, že se v listopadu mění omezení pro cestování z Evropy do USA a lety do měst po celých Spojených státech jdou na dračku, náš hlavní redaktor se vám rozhodl napsat o své neuvěřitelné cestě přes osm států a osm měst až do srdce USA.

Dal jsem se do řeči s dívkou jménem Becca poté, co upustila svou textilní lepicí pásku. Zajímalo mě totiž, proč by někdo něco takového nosil s sebou. Prý se s ní skvěle zavírá otevřený pytlík Skittles. Že mě to nenapadlo! Povídali jsme si o všem možném – Becca se vracela domů do Phoenixu po tříměsíčním studijním programu v New Yorku – čímž nám příjemně utíkal čas, než jsme každý nastoupil do svého letadla.

New York City, New York

Brooklynský most a panorama Manhattanu z parku Brooklyn BridgeBrooklynský most a panorama Manhattanu z parku Brooklyn Bridge — Shutterstock

Než jsem se s kamarádem vydal na naši cestu, strávil jsem první čtyři dny v New Yorku. V tomto městě jsem byl poprvé (vlastně to byla má první cesta do USA) a tak jsem navštěvoval hlavně turistická místa. Šel jsem na zápas Met a na pár koncertů, ochutnal různá jídla a poslední večer jsem zašel na skleničku s kamarádkou Christinou, což se zvrtlo v dýchánek, který skončil až ráno. Bylo načase vydat se dál. Seděl jsem v odletové hale letiště LaGuardia a bylo mi docela dobře. To však nemělo dlouhého trvání.

V přecpaném autobuse na letiště jsem se cítil překvapivě svěže, a to jsme tu noc s Christinou vypili obrovské množství alkoholu. Ale kocovina na sebe nenechala dlouho čekat a dala o sobě vědět ve chvíli, kdy jsem nastupoval do letadla do Charlotte. Během turbulencí, které trvaly dvě hodiny, mi bylo tak špatně, že jsem se celý třásl. Znepokojeně se tvářícímu chlápkovi na vedlejším sedadle jsem to naštěstí vysvětlit jako strach z létání.

Atlanta, Georgia

Panorama Atlanty z parku PiedmontPanorama Atlanty z parku Piedmont — Shutterstock

Po rychlém přestupu a vypití asi třech litrů vody jsem už v mnohem lepší stavu přeletěl do Atlanty, kde jsem se setkal s kamarádem Joem. To kvůli němu jsem byl v Americe. Tři roky jsme spolu bydleli v České republice, než odjel na pár let do Číny. Teď se vrátil do Atlanty, kde se chystal na doktorské studium v Denveru. Měl v plánu tam jet autem a zeptal se mě, jestli bych se k němu nechtěl přidat. Cože? Měl jsem šanci vidět méně navštěvovaná místa USA? To jsem si nemohl nechat ujít.

Strávili jsme týden v domě jeho matky, kde jsem poznal jeho kamarády a rodinu, jedl obrovské množství grilovaného jídla a dělal, alespoň podle mě, typicky americké věci. Například jsme se byli podívat na baseballový zápas týmu Atlanta Braves. Joe i jeho kamarádi milují baseball a já měl radost, že jsem se stal součástí skupiny přátelských a znalých lidí, kteří velmi trpělivě a shovívavě, přesto s lehkým nepochopením, odpovídali na mé jistě velmi hloupé otázky.

Jeden den jsme strávili prohlídkou několika největších věcí na světě, což byl zážitek, který si zasloužil samostatný článek. Večer jsme šli na koncert kapel v malém podniku Eddie’s Attic v Decaturu a poslední den jsme odpočívali a připravovali se na nadcházející cestu.

Nashville, Tennessee

Muž v kovbojském klobouku v Nashvillu, TennesseeMuž v kovbojském klobouku v Nashvillu, Tennessee — Shutterstock

Vyrazili jsme brzy, protože jsme chtěli do oběda dorazit do Chattanoogy. O tomto městě jsem nic nevěděl. Znal jsem jen písničku „Chattanooga Choo Choo“. V podstatě to pro nás byla jen zastávka na jídlo, takže o něm stále nevím nic. Pamatuji si, jak jsme jeli po klikatých silnicích přes zalesněné kopce a pak vyjeli na vrchol s výhledem na město lesknoucí se v mírném ohybu řeky. Určitě musí být krásné.

Naším cílem byl Nashville. Vybrali jsme si ho jako místo na přenocování, protože bylo v perfektní vzdálenosti. Navíc nám přišlo, že by tam mohla být zábava. Nebyl jsem si tím však úplně jistý, protože jsem si představoval kovboje, hraní na kytaru se slidem, typickou rozjařenost a dva hudební styly: country a western.

Nashville byl neskutečný! Nejradši bych tam strávil alespoň půl roku. Všude slyšíte hudbu, a naštěstí nejen to nekonečně kýčovité country. Rock ‚n‘ roll, blues, bluegrass, folk… Vše od country rocku, při kterém se za velkého jásotu pije pivo na ex, až po jemné, oduševnělé akustické balady. Dokonce tam uslyšíte i rap a hip-hop. V každém baru zřejmě v kteroukoli denní dobu hrají živé kapely a večer se díky tajemným sloupům s reproduktory hudba dokonce rozléhá po celé Broadwayi. Většinu atrakcí a noční život najdete buď na Broadwayi, nebo co by kamenem dohodil od ní. Když jsem se po ní procházel během dne, zdálo se mi, že skvěle vystihuje celé město. Bar, obchod s deskami, obchod s deskami, bar, obchod s nástroji, obchod s deskami, bar, bar, obchod s klobouky a botami, obchod s nástroji, bar, obchod s deskami. Prostě místo podle mého gusta.

Nashville není jen o country a westernuNashville není jen o country a westernu — David Szmidt

Je to místo naplněné takovou dávkou hudby, že to posouvá veškeré standardy. Měl jsem chuť dát si k obědu pivo (Joe šel do Country Music Hall of Fame, o kterou jsem za 25 dolarů neměl zájem) a vešel jsem do baru, ve kterém hrála rock ‚n‘ rollová kapela pro možná deset ne příliš zaujatých lidí. Kdekoli jinde by byli za hvězdy. Po písničce jsem zdvořile zatleskal, než jsem si uvědomil, že jsem byl jediný. Ostatní byli zjevně rodinní příslušníci a příznivci, kteří se otočili, když se na mě zpěvák zašklebil.

„Kdo to byl? Ano, ty! Ty, cos tleskal! Děkujeme! Odkud jsi?“

„Z… Anglie.”

„Z Anglie? To je úžasné! Vítej v Nashvillu!“

Kapela začala hrát On the Road Again a na konci první poloviny vystoupení ke mně zpěvák přišel a koupil mi pivo. Když se bar během druhé hodiny jejich vystoupení pomalu plnil, občas řekl: „Támhle je můj anglický bratránek. Běžte ho pozdravit. Je moc milý!“ Pak dorazil Joe a večer jsme strávili s rozrůstající se skupinou nových přátel. Přestože už je nikdy neuvidíme, byli neuvěřitelně skvělí a s postupujícím večerem nám víc a víc přirůstali k srdci. Prostě jak jsem řekl. Místo podle mého gusta.

St. Louis, Missouri

Gateway Arch v St. Louis, MissouriGateway Arch v St. Louis, Missouri — Shutterstock

Čtyři státy za jeden den. Zní to nemožně? Není. Jeli jsme z Tennessee přes krátkou část Kentucky, pak se rychle prohnali přes Illinois přímo do Missouri. Pro mě to byl neuvěřitelný zážitek.

Naší první zastávkou v St. Louis byl nádherný Jefferson National Expansion Memorial, známější jako Gateway Arch. Krásnější oblouk jsem ještě neviděl. Je vysoký 190 metrů a je nejvyšší přístupnou stavbou ve městě. Dalo by se říct, že je to symbol St. Louis. Můžete jet až nahoru, což jsme také udělali, a to v malých, vrzajících, silně klaustrofobických kabinkách. Nahoře je vnitřní vyhlídka, která má tak nízké stropy, že jsme museli sklonit hlavy. Ale výhled stál za to. Na jedné straně se rozprostíralo město s nedalekým baseballovým stadionem Cardinals a výhledem na Midtown a univerzitu, zatímco na druhé straně tekla klidná a hnědě zbarvená řeka Mississippi.

Bydleli jsme u Joeovy kamarádky Eileen, která měla dům s úžasnou atmosférou v ulici z 19. století lemované stromy. Po klasickém americkém barovém jídle v podniku zvaném Royale (s radostí oznamuji, že tam stále je) jsme se připravili na další den strávený v autě.

Abilene, Kansas

Dechberoucí východ slunce v kansaském AbilenuDechberoucí východ slunce v kansaském Abilenu — Shutterstock

Vyrazili jsme brzy ráno a po pár hodinách jsem se rozhodl, že Joa vystřídám za volantem. Přestože jsem v Americe nikdy neřídil, Joe překvapivě rychle souhlasil. Přemýšlel jsem, co ho vedlo k tomu vystavit se téměř jisté smrti výměnou za pár dní, kdy si bude moct dát nohy nahoru, ale nakonec jsem tu myšlenku zahnal. Musel jsem se soustředit na projíždění křižovatek velkých jako anglická vesnice. Brzy jsem se však k této otázce vrátil. Odpovědí byl Kansas.

Nedokážu popsat, jak nesmírně náročná a zároveň nudná je jízda napříč Kansasem. Asfalt je rozpálený do běla slunečními paprsky, které na něj skoro denně neúnavně svítí z oblohy bez mráčku, a z odlesků od silnice vás brzy začne bolet hlava. Moc aut tu nejezdí, takže jediným rozptýlením je nekonečná hra na předjíždění s jiným vozidlem (v našem případě to bylo tmavě červené volvo) a zírání do dálky na rozžhavenou silnici a třepotající vzduch.

Na noc jsme se zastavili v Abilenu. Přišlo nám to jako pěkné místo s pořádnou hlavní ulicí, podniky a všudypřítomným pocitem občanské hrdosti. Joe poznamenal, že si nemyslel, že taková města ještě existují. Bylo to, jako bychom se ocitli v padesátých letech. Svým způsobem to bylo příhodné, protože nejslavnějším obyvatelem města je Dwight D. Eisenhower, který je zde také pohřben. Našli jsme ubytování a zjistili, že právě probíhají městské slavnosti. Užili jsme si průvod a k naší radosti i rodeo.

 

View this guide on Instagram

 

A guide shared by Kiwi.com (@kiwicom247)

Nikdy jsem na rodeu nebyl (v průmyslovém srdci střední Anglie jich moc není), ale líbilo se mi úplně vše, od modlitby na začátku, která děkovala Bohu i našemu sponzorovi („Dickson’s Ford z Main Street, který věnoval tento úžasný pickup F-150 jako hlavní cenu dnešního večera!“), až po autentičnost celé soutěže. Naprosto jsem žasl nad jezdeckým uměním, hlasitě skandoval nad těsným vítězstvím soutěže a málem spadl ze židle smíchy, když se děti mezi jednotlivými závody pokoušely jezdit na ovcích, které je shodily a zašlapaly do bláta. Byl to nezapomenutelný večer.

Wilson, Kansas

Český zmatek na Středozápadě, Wilson, hlavní město Čechů v KansasuČeský zmatek na Středozápadě, Wilson, hlavní město Čechů v Kansasu — David Szmidt

Dali jsme si obrovskou snídani v podniku zvaném Sweet Daddy’s, který vlastnily a provozovaly tři ženy, z nichž každé bylo podle mého skromného odhadu kolem 400 let. I přes svůj vzhled měly jiskru v oku a byly velmi pohotové. Každého zákazníka přivítali jak štamgasti, tak majitelky mávnutím ruky, úsměvem a vtípky, které nejspíš opakovali už spoustu let. Když jsme požádali o účet, nabídly nám místo něj další kávu zdarma a řekly nám, že kvůli nepříjemnostem, které nám způsobily, nemusíme nic platit. Trvaly na tom tak intenzivně, že jsme peníze museli nechat pod konvicí s kávou, aby je našly až po našem odchodu. Neuvěřitelné.

Joe se pokouší dojít až na obzor, KansasJoe se pokouší dojít až na obzor, Kansas — David Szmidt

Naším cílem byl Wilson, hlavní město Čechů v Kansasu. Zajímalo nás od chvíle, kdy jsme objevili leták v informačním centru tohoto státu. A jako bývalí i stálí rezidenti České republiky jsme si ho nemohli nechat ujít. Wilson je malé farmářské městečko, které se nijak neliší od těch desítek dalších, rozesetých po nekonečných pláních. Odlišuje ho jen fakt, že jeho obyvatelé jsou až komicky hrdí na svůj český původ. Bohužel jsme zjistili, že nám jen o pár dní utekl český festival. Útěchou nám byla městská sbírka peněz na stavbu největší české kraslice na světě. Podle informací, které jsem našel při psaní tohoto článku, se zdá, že se jim to podařilo. Mám z toho velkou radost.

Boulder, Colorado

Skály Flatirons za úžasného počasí, ColoradoSkály Flatirons za úžasného počasí, Colorado — David Szmidt

Skalnaté hory jsou zvláštní v tom, jak vás dovedou překvapit. V jednu chvíli je nad vámi obloha bez mráčků (za posledních pár dní mělo nebe pouze azurovou barvu) a pak se nečekaně objeví mrak. Říkáte si, že jste skoro zapomněli, jak mrak vypadá. A pak je tam další. A další. Najednou máte divný pocit, že vstupujete do jiného světa. Naprosto nečekaně se před vámi objeví krajina. Taková, jakou jste ještě nikdy neviděli. Neskutečně obrovská skalní stěna, prastará, děsivá, klidná a vyzývající vás, abyste to zkusili, pokud si myslíte, že na to máte. Bůhví, co si asi mysleli první osadníci mířící na západ.

Ubytovali jsme se u Joeova bratrance Chrise. Druhý den jsme se probudili hodně brzy a přivítalo nás nádherné slunce a doslova filmové scenérie. Vydali jsme se na túru do Flatirons, horského hřebene a parku, a trochu se spálili.

Boulder je univerzitní město a přišlo nám, že se pyšní tím, že je o něco „evropštější“ než jiná místa. Hlavně proto, že v centru města je hodně pěších zón, veřejná doprava je vcelku obstojná, lidé jezdí na kole a chodí pěšky a v centru je dost pouličního umění a buskerů. Měl jsem pocit, že by se mi tam mělo líbit víc, ale něco mi na tom místě prostě nesedělo. Přišlo mi takové… nafoukané? To možná není to pravé slovo. Defenzivní? Měl jsem z něj pocit, že si tam všichni myslí, že dělají věci tím jediným správným způsobem, a pokud nesouhlasíte, je problém ve vás. Nevím, jak to popsat. Prostě jsem se tam necítil dobře. Možná by to při další návštěvě bylo jiné.

Denver, Colorado

Ulice Larimer v Denveru, ColoradoUlice Larimer v Denveru, Colorado — Shutterstock

V Denveru se mi naopak líbilo. Město má přezdívku Mile High City (město leží ve výšce jedné míle –1,6 km) a bylo příjemnou kombinací toho, co se mi na USA líbilo. Lidé svou lásku k flanelu a pick-upům dávají okatě najevo, ale zároveň na vás město působí umělecky, otevřeně a přátelsky a ve stejnou chvíli ambiciózně a progresivně. Zatímco Boulder by za své postoje bojoval na život a na smrt, Denver působil velmi otevřeně.

Udělali jsme to, co jsme v tuto chvíli dělali v podstatě automaticky: trochu jsme se prošli, popovídali si s několika místními, narazili na zajímavou památku nebo zajímavé místo a pak si dali jedno nebo dvě piva. Rutina je na cestách důležitá, zejména pokud to samé můžete dělat třeba obden, jen v jiném městě. Je to takové měřítko pro vaše dojmy.

Zajímavé bylo, když jsme objevili velkou ceduli, která nově příchozím do Colorada radila, co nemají dělat během prvních pár dní. Vzhledem k nadmořské výšce tato cedule doporučovala, aby lidé několik dní nedělali určité věci, dokud si nezvyknou na řidší vzduch. Například aby se příliš nenamáhali, nebyli moc dlouho na přímém slunci a nekonzumovali alkohol. Hrdě jsme poznamenali, že jsme to všechno zvládli hned během prvního dne v Coloradu a přežili. S pocitem superhrdinů jsme se připravili na speciální zážitek, který nás večer čekal.

Místo s chřestýši bylo bohužel zavřenéMísto s chřestýši bylo bohužel zavřené — David Szmidt

Jeli jsme do parku Red Rocks, asi 16 kilometrů západně od Denveru, a pár hodin jsme procházeli stezky mezi skalami, které jsou opravdu červené. Pak jsme se vydali do amfiteátru. Ano, park Red Rocks se proslavil především svým amfiteátrem, který je vysekán do úbočí obrovského přírodního útesu a kde se konaly koncerty kapel jako REM, Metallica, Chemical Brothers nebo Radiohead. My tam ale přijeli sledovat film. Jurský park. Ideální volba pro letní večer s výhledem na krajinu, která se příliš nezměnila od dob, kdy po zemi chodili dinosauři. Celé publikum znalo prakticky každou hlášku a jásalo pokaždé, když animatronický dinosaurus někoho roztrhl vejpůl. Bylo to naprosto skvělé.

Epilog

A to byl konec. Joe bezpečně dorazil do Denveru a mně nezbývalo než se vrátit do New Yorku a odtud zpět do České republiky a ke svému životu. Původně jsem měl v plánu pokračovat na západ a skončit na kalifornském pobřeží, ale moje peněženka společně s mapou USA mi rychle ukázaly, že na to můžu zapomenout. Alespoň pro tuto chvíli.

Vidět méně navštěvovaná místa USA byl nezapomenutelný zážitek. Potkal jsem několik milých lidí, otestoval své domněnky, naučil se minimálně jedno baseballové pravidlo a zjistil, že není nic vtipnějšího než devítiletý kluk, který spadne z ovce. Doufám, že se brzy vrátím.

Zajímají vás další články o cestování? Navštivte Kiwi.com Stories.